Není haiku jako haiku
Když dva dělají totéž, není to totéž. Obliba haiku roste a přibývá tvůrců i rozmanitosti tvorby. Někdo rozmanitost vítá, někdo rozmanitost neřeší a někomu rozmanitost natolik vadí, že si nárokuje určovat, co haiku je a co haiku není. A jak to máte vy?
V knížce "Chrám plný květů - výběr ze tří staletí japonských haiku" na konci strany 238 Antonín Líman a Denisa Vostrá uvádějí: Obrovské rozšíření haiku ve světě, byť v modifikované podobě, dokazuje, že tato dávná forma není ani v nejmenším zastaralá a má dosud překvapivou životnost."
Vážím si toho, že vím o skupině českých autorů, která ctí původní pravidla haiku mistra Bašó a snaží se je udržovat stále živá. A současně uznávám tvorbu dalších autorů, i když ji někdo za haiku nepovažuje, mě velmi oslovila. Současně jsem si vědoma smyslu mých aktivit, když přibližuji psaní formou haiku skupinkám lidí v konkrétních životních situacích, kde mají možnost setkávat se, psát, číst a sdílet, pokud mají chuť a dává jim to smysl.
Právě jsem dočetla knížku Sibiřské haiku. Autorka popisuje příběh svého tatínka, který byl jako osmiletý chlapec během druhé světové války s celou rodinou deportován na Sibiř, jako tisíce dalších Litevců...
Kéž je lidem na světě dobře... a když je těžko či velmi těžko, kéž jsou kolem nás lidé, kteří umí povzbudit...
